Nejistota je zvláštní krajina. Jediná jistota. Není to otevřená krize, kde je vše zřetelné a pojmenované. Je jemnější, méně uchopitelná, a o to více proniká pod povrch každodenního fungování. Lidé nevědí, co bude, nevědí, na čem jsou, a právě v takovém prostoru se leadership přestává opírat o naučené a začíná se opírat o člověka.
V dobách, kdy věci drží, se vede poměrně snadno. Jakmile se však tato opora začne vytrácet, přesouvá se těžiště vedení jinam. Do kvality přítomnosti toho, kdo vede. Lidé přestávají reagovat pouze na obsah sdělení a začínají mnohem citlivěji vnímat stav, ze kterého lídr jedná. To, co nese v těle, v hlase i v celkovém postoji.
Důvěra se ukazuje v malých momentech
A právě zde se začíná ukazovat důvěra. Důvěra lídra v sebe, v život, v procesy, ve svůj tým, důvěra lidí v lídra.
Ne ve velkých rozhodnutích, ale v drobných okamžicích, kdy slova nejsou v souladu s vnitřním prožitkem. Když uklidnění nepůsobí klidně. Když jistota není opřená o vnitřní stabilitu. Když forma drží, ale kontakt se vytrácí.
V těchto chvílích se ukazuje schopnost, která není přenosná prostřednictvím metodiky. Schopnost unést dvě roviny zároveň.
Unést prožitek a neztratit oporu
Na jedné straně je přítomno velmi konkrétní lidské prožívání. Nejistota, tlak, pochybnosti, někdy i strach. Nic z toho není popíráno ani překrýváno.
A zároveň je tu ještě něco dalšího. Jemnější, ale stabilní rovina vědomí, která tento prožitek dokáže nést. Neodděluje se od něj, ale ani se jím nenechá pohltit. Umožňuje zůstat v kontaktu se sebou i v okamžiku, kdy se uvnitř věci hýbou.
A právě tato rovina má zvláštní kvalitu. Nezůstává uzavřená uvnitř člověka. Přirozeně se rozšiřuje do prostoru, vnímá ostatní a bez velkých gest vytváří pole, ve kterém se mohou opřít i druzí.
A z tohoto místa se následně rodí vedení.
Nejistota nevyžaduje předstíranou jistotu
Důvěra zde nevychází z jistoty ve smyslu hotových odpovědí, ale z kvality přítomnosti. Z toho, že lídr zůstává v kontaktu, i když odpovědi nejsou k dispozici.
Tento přístup odpovídá i tomu, co popisuje Patrick Lencioni. Důvěra v týmu nevzniká z dokonalosti ani bezchybnosti, ale z pravdivosti. Ze schopnosti připustit nejistotu a zároveň neztratit oporu.
V praxi se to neprojevuje velkými gesty. Spíše jemnou, ale zřetelnou kvalitou. Lídr nepředstírá jistotu tam, kde není. Dokáže však udržet směr a vyjádřit důvěru v další vývoj. Věta „nevíme přesně jak, ale zvládneme to“ zde není prázdnou formulí, ale výrazem vnitřního postoje, který je druhými vnímatelný.
V obdobích nejistoty někteří lídři reagují zvýšeným tlakem, zrychlením a posílením kontroly. Krátkodobě to může působit funkčně, avšak dlouhodobě se tím oslabuje důvěra. Naproti tomu lídři, kteří zůstávají v kontaktu sami se sebou, aniž by popírali realitu situace, vytvářejí prostředí, ve kterém lidé nemusí předstírat jistotu. A právě tím se otevírá prostor pro skutečný pohyb.
Možná tedy nejde o to nejistotu zvládnout. Možná jde o to neztratit v ní sebe a z tohoto místa vést.
Kdo ví? Ten, kdo má jistotu v sobě…
